tu logiku hladat tazko iba virtue signaling
Ono je to ve skutečnosti mnohem více času. 24 závodů, 6 testů, 3 natáčecí dny, minimálně 3 dny pro Pirelli. Na závod v Evropě vyjíždějí v pondělí, balí o víkendu a přijíždějí v úterý většinou. To samozřejmě nesmí být hned další závod, to totiž jedou dva týmy 10 dní nonstop. Vůbec nemluvím o třech závodech za sebou, mají jenom dva týmy, takže třetí týden už pracují jen ti nejodolnější. Navíc střídají čtyři auta, takže v některých případech cestují a servisují čtyři auta najednou. Takže ve skutečnosti mají pár dní pauzu jenom v případě, že je mezi závody 14 dní pauza. A to samozřejmě nesmí následovat Austrálie, Asie, nebo USA. Tam je na cestě vybavení 3 týdny… Je to peklo za pár peněz jenom pro největší motofanatiky nejlépe svobodné, protože pokud ne, stejně se rozvedou.
Takový bývá úděl života.
Nejdříve si po dětské bezstarostnosti začneš budovat pracovní pozice. Takové rozkoukávání se kolem sebe. Pak většinou přichází budování rodinného zázemí a pak už jenom pozitíva, než se začne ozývat tělo po záruce. 
Ale i pak si člověk může hezky užívat a zavzpomínat si, jak někdy v minulém století dělal štajgra na pískovišti. 
Je to tak, ale co by člověk pro svou lásku neudělal.
Jedni si řeknou, že jsou to blázni, ale jen si zkus jim vzít jejích magořinu. Všichni do jednoho jsou to srdcaři a i když jednou příjde přerušení kvůli rodinným záležitostem, tak stále tihle lidé budou až do konce života vzpomínat jak krásné to bylo, když třeba pro pouhý bodík den co den usínali únavou už deset centimetrů nad postelí.
On si to totiž skoro každý představuje jako pohádku. Jak píše že Puff, cestování a peníze… Ale z cestování znají jenom letiště, přístavy, hotely a zázemí VC. A peníze nemají kdy utratit a zas tak moc jich taky nemají. Jediný co jim třeba já závidím, je jak mají vybavenou svoji dílnu, to je sen…
Živě se dokážu vžít do do kůže těchto cestovatelů. Lítat z jednoho konce světa na druhý není žádná sranda. Sotva přiletí, tak tiskovka a dnes ještě klacek do nosu. Velké toť ponížení. Do toho nějaký trénink vlastního těla. Samozřejmě seznamka s prostředím a když kluci vezmou do ruky konečně volant, nebo vercajg, tak konečně přichází úleva.
Prostě na dovolenou chceme všichni, ale cestování a nedej bože čekání na celnici se chceme vyhnout všichni. Ti kluci jsou vlastně ve frontě pořád a třeba pro mě je fronta třech lidí přede mnou nepřekonatelný dav.
Holt ze mě nikdy žádný anděl nebude. 
Ale to víte, že je čas ty peníze nějako utratit. 
Cca ve 20 letech, když jsem nevěděl co se životem, tak jsem jel do ciziny. Nějaké práce v novohalách pro automobilky, eshopy atd.
Dostal jsem 300kc na hodinu (hrozně velký prachy).
Ubytko atd placený, ale šéf šetřil, tak jsme bydleli v nějakým největším pajzlu ve Francii. Asi tak 10 cenová. Všude samej Arab, prostitutky atd. Sprchy a WC strasny. Když se tam muslimové začali modlit na kobercich, byl to pro 20 letyho kluka kulturní šok. Pár slzicek ukaplo.
Dojížděli jsme 70km každý den. 70 tam, 70 zpět. Makalo se od 6-18. V 4:45 odjezd a vždy po 20 příjezd. Udělali jsme třeba 270-280 hodin (maximálka) za měsíc. Fakt poctivejch, odmakanejch. Náš dozor byl kok…
Pomalu každý večer jsem hledal letenky a spoje domu, ale časem si člověk zvyknul. Ono když cvaklo 80 klacků, tak to byla paráda. 80 byl strop. Pak Většinou tak 65-70. Těch 230-240h.
A samozřejmě, že se ty prachy daly i tak utratit. To byly ku.rvy, chlast a chlebíčky, to jsou moje koníčky. (od ty doby v podstatě nepiju)
Nebo třeba v Německu jsem dělal s ukrajincem, kterej kulantně řečeno neuměl napočítat do 10. 2 měsíce v kuse noční 12h. V neděli je zákaz práce, tak v sobotu do půlnoci a z neděle na pondělí od půlnoci. V kleče jsme vrtali díry do betonu v -10.
Ale byla to super zkušenost, parta kluků byla super, zažil jsem toho hodně. Teď už bych to nedal.
Takže pokud to jsou single kluci, tak se do jejich kůže dokážu vžít. Nechci jim křivdit, ale podle mě to mají o kapku lepší než jsem měl já.
90% jsou mlaďáci a určitě to přežijou. Sranda mimo garáž to bude určitě veliká. 
5 Likes
Přesně tak nějak to v terénu chodí. Motoristický směr má ještě tu výhodu, že tihle kluci mají oktany v krvi a pokud se mezi ně dostal někdo jen kvůli penězům, nebo z jakéhokoliv jiného důvodu, tak stačí jednou natočit závodní motor a oktany si do jejích žil stejně cestu najdou. A když né, tak sami utečou domů ke svým tetrisům.
Tak to jsi borec, co jsi kvůli penězům podstoupil. Určitě ohromná zkušenost. Evidentně vůbec netuším… Ti kluci oproti tomu mají samozřejmě ráj. Já žádnou takovou zkušenost z mládí nemám. Největší dobrodružství bylo, když jsem ve dvaceti studoval Aj dva roky v Mentonu a trpěl tím, že jsem měl málo peněz na místní holky…
1 Like
Borec ne. Deb.il jo.
Nikdo a nic mě nenutilo. Mohl jsem makat u tatínka, ale jak říkám, nevěděl jsem, co se životem.
Studovat bez peněz v cizině mezi mlsdejma kočkama je větší oběť.
1 Like
Treba pripomenúť, že VC Ruska zrušili až po 8 rokoch od začiatku vojny na Ukrajine a aj to nie veľmi ochotne.
Zrejme sa ruší až potom, čo sa nejaký krpatý diktátor rozhodne úplne “denacifikovať” druhý štát – “lokálne” konflikty o územie F1 bohužiaľ nerieši. 
No, ono když chce člověk žít, tak ho to do toho diskomfortu láká. Já si to třeba kompenzuju teď ve čtyřiceti, kdy si užívám při nízkorozpočtovém cestování do míst na konci světa. Ve finále zjistíš, že to není ani tak o místech, ale o pocitech a zážitcích. Možná, kdybych mohl žít ještě jednou, zkusil bych to obráceně. Přišel bych o hodně sportu, asi bych byl chudej a nevzdělanej, ale plnej zážitků, kdo ví, co je lepší…
Lepší, aby lidi říkali, že umřel chytrej člověk a že ho je škoda… než aby říkali, že konečně umřel ten blbec. Legacy.
Zážitky jsou všude. Jen jiný.
2 Likes
Proč tak smutné téma?
Není důležité žít ve zlaté kleci, ale umět si užívat třeba i v nuzných nebo krutých podmínkách. Třeba horolezci, sportovci by mohli vyprávět kolik bolesti a utrpení stojí pár minut opojení.
Tím nechci ukazovat na útrapy, ale na radost kterou přináší cesta kterou jsme si sami zvolili. A nesmí ji být zase příliš hodně, jinak sami spanchartíme a příjdeme o radost, kterou přináší i docela obyčejné věci, nebo šibalský úsměv vnoučátek.
Hlavně nezapomínat, že jsme savci a proto nasávejme do sebe vše krásné co život přináší. 
Jáj to už ja neviem, až tak som to nesledoval