Rok 1976 patrí v dejinách Formuly 1 určite k tým najpamätnejším. Legendárny súboj Nikiho Laudu a Jamesa Hunta zvečnili mnohé knihy a filmy – tým najslávnejším je takmer určite snímok Rivali režiséra Rona Howarda. Niečo si však z tohto fantasticky spracovaného príbehu sezóny 1976 neodnesiete – priateľstvo a rešpekt oboch kohútov.
Vypada ze kniha bude jen ve Slovenstine, skoda, nebo se pletu?
Opravdu zvláštní dvojice kamarádů, těžko říct, co zrovna tyhle dva táhlo k sobě, tím spíš, že se Lauda jen tak s někým nekamarádil. Možná ho vzhledem k vlastnímu dětství v upjaté prominentní rodině nespoutaný James fascinoval, kdo ví.
V roce 1979 oba ukoncili karieru, Lauda si pak odskocil jeste pro jeden titul…
Lehká odpověď. James byl tak unikátní osobnost, že ho s úctou bral i Lauda. Dokonce si myslím, že Laudovi Jamesová bezprostřednost natolik imponovala, že si ji sám osvojil.
A vyplatilo se.
No nevím, připadá mi, že výraz jako úcta se pro jejich vzájemný vztah nehodí. Ale že Nikimu vyhovovalo, že mu z jeho začátků zůstal kamarád se společnými zážitky a bláznivými nápady a že je prima se jim občas oddat a starosti světa hodit za hlavu, to asi ano. Viz jejich proslavený tah Vídní a společná cesta na testování, při kterém pak James usnul v autě 
. Niki to sice večer zabalil dřív, ale i tak asi nebyl v nejlepší formě, když popisoval testování slovy: "Naštěstí mi brzy explodoval motor, díky Bohu ". V dnešních přeprofesionalizovaných poměrech těžko uvěřitelné.
Když v jejích době nebolo o úmrtí kamarádů nouze, tak se většinou jednalo nadstandardních vztahů mnohem více i když si všichni bili soupeři. Většinou…
To je pravda, taky jezdci byli svým způsobem svobodnější, nebyli pod takovým neustálým dohledem jako teď. Ale to je holt pokrok…
Já ale žádný pokrok nevidím.
Zato falešných her se dá sledovat mnohem více, než za působení Senny s Prostem.
Doporučuji knihu Niki Lauda do pekla a zpět, tam popisuje, proč měl rád Hunta 
No a proč tedy?
Soutěžili proti v nižších kategoriích a oba měli jedno společné: být na trati nejlepší a udělat vše pro to, aby vyhráli. Laudu šokovalo, jak Hunt žil mimo závodní okruhy, ale byl vždy velice přátelský a mluvili spolu o závodění hodiny. Pro Laudu bylo nejdůležitější, že byl Hunt vždy upřímný a za nic se neskrývál a jako soupeři se na trati respektovali
Takže se vlastně všichni shodujeme . Jenom se trochu zastavím u respektování na trati, Lauda o něm jednou řekl “Mohli jste s ním jet 300 km/h kolo na kolo a bylo na něj spolehnutí, že vám nic neprovede”. To je trochu v rozporu s tím, jak je Hunt dnes mnohdy na trati vnímán, tj. jako střelec bez respektu, a taky to zapadá do tehdejšího ježdění, kdy vzhledem k minimální bezpečnosti všichni věděli, že druhého nesmějí ohrozit. Ale to jenom pro doplnění.
V tej dobe to bolo iné. Jazdci spolu trávili viac času. Niektorí chodili spolu aj na dovolenky, stretali sa v kluboch, na diskotékach, chodili na výročia a oslavy…
A tiež spolu držali. Už len preto, že každý rok niektorí z nich sa konca sezóny nedožili, alebo skončili zmrzačení.
Vtedy ešte stajne nechali svojich jazdcov žiť si vlastný život. Zaujímalo ich, len aby boli včas na štarte a podali najlepší výkon. Všetok ostatný čas počas pretekov a pri “kočovaní” sa jazdci bavili medzi sebou, s priateľkami, manželkami a dievčatami “od Malrboro”…
Bolo to bratstvo nad ktorým visela kosa a oni podľa toho aj žili. Dnes, lebo zajtra už môže byť ktorýkoľvek z nich mŕtvy…
A nakoniec, kto by nemal rád Hunta…
No tak zrovna mně Hunt k srdci nikdy moc nepřirostl.
A jinak je to pravda - dnes jsou jezdci nastaveni jinak, auta jsou hodně bezpečná, se smrtí se nepočítá. V pojízdných rakvích šedesátých a sedmdesátých letech to bylo naprosto odlišné, smrt byla na okruzích všudypřítomná. Takhle na to vzpomínal Jackie Stewart:
Stále jsme se nemohli dohodnout, zda pojedeme nebo ne a nakonec bylo rozhodnuto vyčkat, jak se vyvine počasí. Ickx řekl závěrem, že my, jezdci formule 1, si musíme být vědomi toho, že se neustále pohybujeme v mezní situaci, která automaticky vede k nehodám, a dokonce smrtelným. S tím že musíme počítat, to už patří k našemu povolání! Zeptal jsem se Pierse (Courage), má-li to být špatný vtip.
“No, víš přece,” odpověděl Piers, “že zrovna Ickx je fatalista!”
“Dobrá, ale to přece neznamená, že my, závodní jezdci, jsme kandidáty smrti a automaticky musíme zaplatit za své povolání smrtí?”
“Nemyslím, ale kdo ví?”
Myslel jsem si: “Bože, i ten počítá s tím, že ho to jednoho dne při závodě chytne!” Rychle jsem se otočil a odešel k mému transportnímu vozu. Nechtěl jsem o věci už víc slyšet.
Stewat a Ickx přežili a žijí dodnes, Piers Courage zahynul v Zandvoortu 1970.
Stewart se pak hodně zasadil o pozdější zvýšení bezpečnosti závodů.