Hlavy sa však stínať nebudú, a ani Binotto nepomýšľa na to, že by mal odstúpiť. “Viem, že mám podporu našich manažérov. Ale pýtal som sa sám seba, dôkladne som uvažoval o tom, či som vhodný na pozíciu šéfa tímu.”
binotto nieje dobry sef timu, ma k dispozicii prakticky neobmedzene zdroje a tim pod jeho vedenim postavi tak mizerne auto, ze ho aj stredne maly tim ako alfa/haas dokaze porazat?
mal len ostat sefovat motorovemu oddeleniu tam sa mu zjavne darilo, lebo po prvotnom soku v 2014 ferrari velmi rychlo dokazalo ten motor zlepsit a uz v 2017 bol na urovni mercedesu
To porovnavanie s erou Schumachera je totalne smiesne. Ano, Schumacher cakal na titul pat rokov. Ale tych pat rokov, ktorych Schumacher cakal na titul, Ferrari nezazivalo historicku blamaz- boli v boji o titul, viackrat to bola vyslovene smola, ktora ich o ten titul pripravila, jednu sezonu bol Schumacher zraneny. Ferrari uz od Schumacherovho nastupu posobilo byt na spravnej ceste. To sa teraz teda povedat neda.
Nebudu komentovat sestupnou formu a krizi Ferrari, to už je nošení dříví do lesa, ale podobně jako tebe mě zarazila obsahová podoba tohoto vyjádření. Taky mi přijde, že Binotto se verbálně dostává na hranu sebeparodie. Nedokážu si vybavit situaci, kdy by se šéf týmu veřejně přiznal k tomu, že má o sobě pochybnosti, aby si tím získal sympatie (jak je otevřený, sebereflexivní apod.). A už vůbec ne, že by se šéf týmu zašťiťoval kontakty s nejvyšším managementem a vydával je za znak své solidnosti (Camilleri a Elkann mi důvěřují, jsem s nimi v pravidelném kontaktu). Způsob, jakým vystupují Horner, Wolff a jiní šéfové týmů je diametrálně odlišný a Binotto mezi nimi začíná působit jako směšná postavička. Bez ohledu na Wolffovy úsměvné tirády o síle soupeřů, na které si už všichni zvykli a které jsou retušováním reálné síly Mercedesu, nikoli zakrýváním vlastní slabosti.
Paradoxně se tak na schumacherovskou kulturu odvolává člověk, který veřejně působí jako její antiteze.
Vyloženě směšná je pak snaha obout Charlese Leclerca do bot Michaela Schumachera. Za prvé, Schumacher byl součástí kultury, kterou vyjadřovali i Todt a Brawn. Za druhé, tato kultura mohla uplatnit model neomezeného testování a vysokých výdajů, který už dnes uplatňovat nelze - když se Ferrari za Schumachera nedařilo, jelo se testovat a testovalo se tak dlouho, dokud se na to nepřišlo. Budiž řečeno, že tu práci Ferrari vyvinulo, ale mohlo uplatnit výhodu enormních zdrojů, které mělo. Dnes má sice Ferrari rovněž rozsáhlé zdroje, ale Mercedes z tohoto hlediska představuje disponovanější komplex a testování je naopak přísně omezeno. Vettel měl schumacherovskou pracovní morálku také, ale neměl ty podmínky, které měl Schumacher, ať už v rámci kultury týmu (byť Arrivabene podle mého funkční, slušný progres zajišťující systém vytvořil), nebo v rámci pravidel sportu. Z tohoto hlediska by Ferrari mělo vnímat Schumachera jako inspirativní vzor, ale nikoli jako vzoreček - tento vzoreček už nelze uplatnit. Nadto Leclerc představuje osobnost vlastního typu. Jenže velmi mladou a nadto se snažící zalíbit. Což je přesný opak Schumachera - tomu lze osobnostně vytknout mnohé včetně naprosté jezdecké bezohlednosti a ochoty pomoci si vším, co je po ruce, bez ohledu na to, jak je to sporné, ale Schumacher vlastnímu týmu určitě nevysílal signály “já jsem hodný kluk”. Jezdecky na “vůdcovskou” roli Leclerc má, osobnostně pochybuji.
Zavčasú sa zamyslel. No a došiel k inému záveru ako všetci príčetní. 
Vidí sa mi, že to aj Abiteboul je lepší šéf týmu.